15. příběh mi posdílela kamarádka Alžběta, instruktorka a lektorka jógy, která má bohaté zkušenosti se životem v zahraničí, zejména v USA a Indii. Její příběh vidím jako velmi motivující pro ty, které táhne jejich sen, ale možná se ještě bojí vykročit na cestu. Nechte se inspirovat …
Proč jsi začala cestovat? Jaký byl ten prvotní impuls?
Můj impuls k vycestování byl hlavně naučit se anglicky a poznat, jak se žije jinde. V České republice jsem měla pocit jako by mi to tu už bylo malé nebo cosi mi tu chybělo na mé cestě za poznáním. Toužila jsem poznat jinou mentalitu, kulturu, zajímalo mě, jak to mají lidé jinde, jak vnímají svět, a jak i já bych si mohla otevřít obzory. V té době jsem byla hodně mladá, bylo mi kolem 20ti a chtěla jsem zažít něco víc, dobrodružství, divokost a sebepoznání. Dávala jsem si otázky typu Jak můžu vědět, že mám žít a být v ČR, když jsem nic jiného nepoznala? Jak vím, že jsem tu šťastná, když jsem nic jiného nezažila? Prostě tento vnitřní hlas mě dodával odvahu na cestě do neznáma. Má touha byla větší než strach, který jsem si v té době ani příliš nepřiznávala. Byla to spíš jakési vzrušení, život teprve začínal a já se nechtěla jen tak usadit.
Proč se omezovat, když svět nám nabízí tolik vzrušujících okamžiků, dobrodružství a poznání, o kterých ani netušíme, pokud nenajdeme odvahu jim jít naproti.
Co jsi tam chtěla dělat? Měla jsi plán? Pokud ano, povedl se?
PLÁN! Šla jsem tou nejjistější vyšlapanou cestičkou, čili jsem odjela jako AU-PAIR do Anglie. Moje první cesta z ČR byla opravdu o tom, se naučit anglicky, jazyk se mi moc líbil, ale nejsem učebnicový typ a sedět a šprtat slovíčka pro mě opravdu není. Čili představa, že budu někde cestovat a muset se zeptat na cestu mě děsila, ale zároveň přitahovala. Když nemá člověk pak jiný výběr, prostě se donutí ze sebe něco vyhrknout.
Napsala jsem do agentury, podala přihlášku a za pár měsíců jsem seděla v autobuse do Anglie. Měla jsem štěstí a rodinu jsem měla parádní. Naučila jsem se hodně, nejen jazyk, ale hodně jsem se osamostatnila. Chodila jsem tam do školy a našla si brigády, kde jsem si vydělala na tu dobu slušné peníze. Po čase jsem si ale uvědomila, že Angláni jsou studení čumáci (samozřejmě s výjimkama a ty také znám) a jen tak mezi sebe nikoho nepřijmou. Držela jsem se tudíž spíše v česko-slovenké komunitě lidí a to mě vedlo ke zklamání. Představovala jsem si to trošku jinak, nejela jsem přece do ciziny, abych si povídala česky a poznala kupu lidí ze své rodné země (nic proti té komunitě, poznala jsem tam spoustu krásných přátel, za které jsem vděčná). Navíc jsem doma nechala svého přítele a stýskalo se mi. Po půl roce jsem se rozhodla pobyt ukončit. Plán byl se vrátit do Prahy a za vydělané peníze si zaplatit dobrou školu a angličtinu dopilovat v Čechách. A to se povedlo, přihlásila jsem se tehdy na jednu z nejlepších škol a ukončila úspěšně s Certifikátem. Pár let jsem trávila opět v Praze, ale moje touha po poznání jiné země mě nepřešla. Cítila jsem, že musím jít dál.
Na jedné z mých horolezeckých dovolených, večer u piva, vznikla zcela spontánní debeta, kdy můj kamarád zmínil, že se chystá na stáž do USA. To mě oslovilo. Hned jsem se přihlásila, že za ním dorazím jako AU-PAIR a nové dobrodružství bylo na světě!
Přemýšlela jsi o tom, že bys zůstala v nějaké jiné zemi, nebo jsi se chtěla vrátit domů?
Když jsem přijela na „rok“ do USA, neměla jsem žádný plán tam zůstat, ale domů mě to také netáhlo. Nechala jsem tomu volný průběh. Řekla jsem si, že za rok uvidím, zda si to prodloužím či pojedu zpět. Neměla jsem tam ale štěstí na první rodinu, vznikaly problémy a já už tenkrát 25ti letá žena jsem měla dost bydlet u někoho v baráku a chtěla jsem svůj život. Stalo se hodně událostí a bylo by to na dlouhé psaní, ale ve zkratce jsem se od Au-pair agentury trhla a našla si práci sama. Anglicky jsem už uměla, zkušenosti měla a tak to nebyl problém po krátkém hledání najít rodinu, která mi vyhovuje se vším všudy. Zůstala jsem u nich přes tři roky. V té době jsem nepřemýšlela o tom, že se vrátím. Vybudovala jsem si tam hezký život, byla jsem spokojená a moje touha po dobrodružství a poznání byla nasycena.
Po nějaké době jsem se navrátila k mé velké vášni JÓZE a moje cesta se začala opět vyvíjet jiným směrem. Zúčastila jsem se prvního výcviku v Los Angeles a začala předcvičovat Bikram Yogu. Toto období mého života mě tam velmi bavilo a uspokojovalo. Splnila jsem si všechny své sny. Zažila jsem pocit, co to znamená, když se řekne „USA je země splněných snů“. Dá se tam opravdu všechno, pokud máte odhodlání a nevzdáte to. Nebudu říkat, že to byla procházka růžovým sadem, to bych lhala. Ostatně, tak jako všude na světě máme své horší a lepší dny, tak to bylo také tam.
Co ti to dalo nebo jestli něco vzalo?
Cestování ti dá něco, co ti už nikdy nikdo nevezme. Objevíš sebe, objevíš, co je v tobě, rosteš do všech světových stran a učíš se každý den. Je to škola života, je to pro lidi co chtějí opradu žít a zažít tento svět na vlastní kůži. Je to pro jedince, co nechtějí přežívat a jít vyšlapanou cestou, ale skutečně objevit svůj potenciál. Není to pro zbabělce, kteří mají rádi jistoty a nemají kuráž udělat jeden krok navíc za svým poznáním a štěstím.
Vzalo mi to strach z toho, že se o mě vesmír nepostará, naučila jsem se věřit, být tady a teď a plout s životem na jedné vlně.
Dokážeš si představit svůj život bez cestování nebo bez odjezdu ze své země?
Bez cestování si to představit nedokážu. Každá cesta, každé propojení s novou kulturou mě otevře obzory o kterých jsem nevěděla, že existují.
Těsně před covidem jsem se rozhodla, že se na rok vrátím do Evropy. Plánovala jsem to několik let, žila jsem v USA již 15 let a táhlo mě to zpět domů. Asi i další touha po cestování. Můj život zažil nové změny. Navzdory nepřížnivé předpovědi v dubnu 2020 jsem se rozhodla svůj plán realizovat. Podařilo se mi s tím vším plout, cestovala jsem během pandemie tam, kde se dalo. Portugalsko, Kostarika, Mexiko, Švýcarsko a nakonec plánovaná Indie.
Začala jsem trávit více času v Krkonoších na chalupě, kde jsem začala učit jógu a šířit své poslání v rodné zemi. Na zimu teď jezdím do Indie a co bude dál se uvidí. Možná se zpět rozlétnu do USA, ale zatím mě to tam neláká. Svůj sen jsem si tam již prožila.
Doporučila bys zažít život v jiné zemi mladým lidem?
Rozhodně! Každý by měl zažít a zkusit si jaké to je být někde sám, muset se spolehnout jen na sebe, na svoje schopnosti a na komunitu mimo svou rodinu. Neskutečně tím člověk dozraje, zmoudří a už ho jen tak něco v životě nerozhází.
Myslíš, že bys byla stejným člověkem, kdybys necestovala a zůstala žít v Čechách?
Dobrá otázka, můj život by byl asi úlně jiný, kdo ví jestli bych se dostala k učení a šíření jógy nebo jestli bych skončila u své kancelářské profese, kterou jsem tu vykonávala. To už se asi nikdy nedozvím, ale cítím, že jsem šla tou správnou cestou. Můžu s poctivým srdcem říct, že jsem následovala a stále následuji svůj vnitřní hlas, nenechám se odradit nepřízní osudu a ani lidmi, kteří se mě kolikrát svými negativními prožitky či předsudky a pochybnosti snažili odradit.
Víte, můžete být fyzicky kdekoli, ale důležité je si ujasnit, co mě skutečně volá a jít za tím. Ať už je to studium na vysoké škole, cestování či stát se prezidentem. Pokud Vás to volá, ta cesta a zkušenost kterou si projdete vás posune tam, kde máte opravdu být.
S láskou k cestování, životu a k józe,
Alžběta