Příběh 16. - Zkoumání kultur jako součást života

16. příběh je pro mě velmi speciální a netradiční. Petra Drahoňovská, kariérová koučka, zmiňuje velmi zajímavé pohledy na cestování a žití v zahraničí. Pohodlně se usaďte a užijte si tyto řádky.

Ahoj, jsem Petra, kariérový poradce/kouč, a vytvořila jsem brand CareerDesigner.cz. Tento článek pro vás píši z mexického města Oaxaca. Jak ale moje cesta z jizerskohorského Jablonce právě sem, na jih Mexika začala?

Devadesátky

Kus základky jsem ještě odchodila za komunismu, takže můj jediný kontakt se světem byl tak maximálně dopisování si (povinně organizované školou pro trénink azbuky) s nějakou neznámou holkou z Ruska. Naše pustili za hranice až fakt těsně před revolucí. Neměli podle původního režimu optimální kádrový profil, takže nikam ven ani oni, ani my, natož celá rodina naráz, nemohli.

Když se hranice otevřely, naši hodně cestovali s pěveckým sborem, kde vždycky oni byli u jiného sboru po rodinách doma. A pak naopak. Takže svět najednou začal jezdit i k nám. Bylo to super. Domlouvali jsme se základy porevoluční angličtiny, zbytky němčiny a rukama nohama. A přišlo nám, že i tak super pokecáme a dozvíme se kupu zajímavého. Největší zážitek byla vzájemná návštěva s Izraelci z Kibucu. Začala jsem tedy prozkoumávání cizích kultur brát vlastně jako samozřejmou součást života a super věc!

Moje vlastní první cesty ven byly právě v rámci těchto výměn, časem jsem jezdila i já s dětským pěveckým sborem na podobné cesty sama. S klasickou cestovkou jsme nebyli nikdy nikde, nikdo z naší rodiny. Jen s jednou pankáčskou jabloneckou, ale fakt nepočítám ani jako cestovku:) Což asi člověka taky tak nějak formuje, protože já si vlastní cestu takto někým organizovanou s kupou podivných “účastníků zájezdu” nedokážu vůbec představit.

Plno času, ale málo peněz – jezdili jsme za kamarády

Vejška byla klasika: máte většinou čas, nemáte moc peněz. Začali jsme s kamarády jezdit po zemích za ostatními přáteli. Prostě tam, kam se dá po Evropě dostopovat a spát někde zadara na kolejích, kde jsou ubytováni, pokud se jim zadařil Erasmus. Když jsem začínala VŠ, tak většina výměnných programů pro studenty teprve začínala. A ven se dostali opravdu jen ti s nejlepší úrovní angličtiny, kteří byli vybíráni. Takže motivace vyjet a zlepšit si jazyk nepřicházela moc v úvahu. Museli jste už mluvit perfektně. Což se o mě v té době fakt říci nedalo. Plus jsem si ještě moc nedokázala představit v té době na x měsíců odjet od svého přítele, kapely, kamarádů, rodiny a dalších x zájmů, co jsem tu měla. Na konci mého studia jsem viděla, že se Erasmus rozšiřuje pro více a více lidí… a o pár let dále jsem si všimla dalšího extrému, kdy některé fakulty skoro prosily studenty, aby možnosti vyjet využili… nojo, časy se mění. Ale myslím, že i kdybych tu možnost tehdy měla, tak jsem stejně neodjela – měla prostě v hlavě nějaký blok, obavy nechat tu všechno na takovou dobu stát. Což on člověk časem zjistí, že se prostě svět točit bez vás nepřestane tak jako tak.

Klasický backpacker

Nicméně jako klasický backpacker jsem v té době s různými kamarády projela fakt velmi low-cost postupně skoro celou Evropu. Většinu dlouhých VŠ prázdnin jsem byla stále někde na cestách. V Evropě je ještě pár zemí, které bych ráda viděla i na našem kontinentu – ale říkám si, že je to blízko, že mi to neuteče… a třeba až budu starší a línější létat dále, tak se tam zajedu podívat, třeba vlakem…

Mimo komfort Evropy

První cestu mimo Evropu jsem dala s přítelem. Jeli jsme backpackovat do Egypta. On už zkušeně před tím projel z Evropy do Indie stopem. Tak jsem cítila fajn oporu pro moji první cestou za hranice EU. Egypt jsme projeli vlaky a autobusy od severu na jih, a pak na Sinaj. Byl to zážitek, ale dost rozporuplný. Asi nejvíc super byla mořská fauna a flora, a asi nejhorší, jak se k nám chovali na tržnicích, ve dopravních prostředcích, v podivných ubytováních, byla nutnost být neustále v pozornosti, jak se vás snaží někdo jakoukoliv formou permanentně natáhnout, okrást … No prostě a zkrátka: dobrá mimoevropská zkušenost, ale směrem do podobných zemí mě to tedy už vůbec nelákalo.

Více peněz, ale méně času

Výška skončila a nastala taková ta obrácená situace: více peněz, ale podstatně méně času. Rozhodla jsem se tehdy využít toho, že mám na letenky, a začít zkoumat svět i o kousek dále. Vždy stále jako backpacker. Většinou jsme jezdili 2-3 lidi. Za mě maximum. A navíc dvakrát poučena, že jezdit kamkoliv, a kor ven, jde fakt jen s pár lidma, se kterými si sedneme za jakékoliv situace. A začalo moje prozkoumávání na střídačku Asie a Jižní Ameriky.

Pamatuji si dodnes, jak na první cestě do Asie, na Sri Lanku, jsem se vnitřně rozhodla, že být někde v zahraničí bude normální součást mého života a nebude to rozhodně jen úpěnlivé čekání na dovolenou 1-2x za rok. Ještě jsem tedy nevěděla, jak to udělám, ale rozhodla jsem se, že to prostě tak bude. Když jsem se občas někomu s tímto svěřila, tak se ptali: no jooo, ale čím se tam jako chceš živit? Já říkala: zatím nevím… ale něco vymyslím. Bylo to holt (nebo možná díky bohu) ještě před boomem digi nomádství a všech možných influencerů, kurzů a knih, která vám radí jak cestovat a pracovat v zahraničí. Tak jsem si tu cestičku musela prošlapat prostě sama. A možná je to bylo tak vlastně dobře.

Poprvé a pak ještě mnohokrát Latinská Amerika

Jednou jsme chtěli do Myanmaru, ale tehdy se muselo přes pozemní hranici z Thajska a celé to tam bylo nějaké divné s vízy… a najednou známá píše: hele maj velkou slevu na letenky do Panamy. No a tak jsme vyrazily. A já se postupně nějak víc a víc namotávala tady do tohoto regionu Střední Ameriky. A začala se vracet a vracet a vracet… Panama, Nicaragua, Honduras… několikrát jsem se vracela do Salvadoru, mnohokrát do Guatemaly. Já stále miluju Jižní Ameriku a chtěla bych ji i více projet v budoucnu. Ale ta Střední Amerika má výhodu toho, že je prostě menší, ale má na menší ploše naskládáno vše: hory, sopky, pláže, historické ruiny, skvělou kulturu, a na jedné straně Pacifik, na druhé Karibik. I za dva týdny dovči tak toho můžete vidět docela dost, za čím byste museli v Jižní Americe dělat mnohem delší přejezdy.

A v Guate (pozn. Guatemala) pak začala moje nová etapa cestování. Viděla jsem tam nově otevřený co-working Impact Hub, kterého jsem tehdy byla člen i v Praze. A úplně mě uchvátila myšlenka, že bych tu zkusila pracovat alespoň měsíc a zároveň zamakala na své španělštině díky nějakým soukromým lekcím tady.

V té době jsem už sice pracovala pár let sama na sebe. Ale jela jsem klasická školení ve firmách, lidé ke mně chodily na konzultace. Vše osobně. Před covidem prostě standard. Takže jsem si ještě nedokázala úplně představit delší pobyt tady než měsíc o prázdninách, kdy se prostě neškolí a lektoři mají dost low season.

Práce ze zahraničí

Každopádně jsem se začala vracet a pokaždé si o týden svůj pobyt v Guate a Salvadoru protáhla. Začala jsem pozorovat, co to dělá s businessem, co se dá, co se nedá posunout, změnit. Když mě někdo z klientů poptal v době, co jsem byla v zahraničí, nabízela jsem vždy 3 možnosti: a) pojďme udělat školení či konzultaci online, b) počkejte na mě 2-3 měsíce, c) pokud vám nevyhovuje výše uvedené, doporučím někoho z kolegů… A k mému překvapení na variantu C téměř nikdy nedocházelo. Je dobré si uvědomit, že se bavíme o době zhruba 6 let před covidem, kdy online vůbec ale vůbec nebyl pro konzultace a školení standard, ale spíše výjimka. Ale já začala zjišťovat, že už mám asi vybudované nějaké jméno a lidi to se mnou risknou i třeba online (i když pro mnohé z mých klientů to byly online premiéry). Nebo si prostě rádi počkají.

Na začátku jsem ty první roky také moc nikde nevyhlašovala (oproti dnešní módě fotit se s noťasem, dost nesmyslně, na pláži). Trochu jsem se bála odsudku, drbů, závisti… což jsem se pak dozvěděla, že si lidé i tak mysleli. Takže mi to vlastně mohlo být jedno 😉 . V době začátků práce ze zahraničí prostě bylo automatické, že když jsi v zahraničí, tak se tam válíš na dovče a máš asi fakt kupu peněz, že si můžeš dovolit nepracovat takovou dobu… nicméně, kdo jste někdy pracoval ze zahraničí na dálku víte, že pravda je to naprosto obrácená. Dovolená to rozhodně není a naopak musíte často svým klientům, kolegům ukázat, že jste 100% spolehliví i mimo kontinent.

Cestuj pomalu aneb #slowtravelling

Vedle práce mě samozřejmě bavilo a stále ohromě baví poznávat lokální lidi, dělat si zde vazby, lépe chápat, jak to v daném místě celé funguje. Co je jen fake pro turisty, co je reálný život a kde ve městě začínají hranice toho místňáckého života. Prostě takové to #slowtravelling, kde se i po x-té návštěvě na stejné místo, do stejné čtvrti dozvídáte stále něco nového.

Také jsem makala a makám stále na mé španělštině. Možná proto mě láká LatAm více než Asie. Protože holt španělština je prostě v tomto super univerzální v mnoha zemích. A fakt vidím, že znalost jazyka přináší ochotu místních se s vámi bavit i o vážnějších a složitějších tématech. Občas jsem se sice bavila i s dalšími expaty z nově rostoucí komunity digitálních nomádů… ale prostě ono vás ty mělké rozhovory s lidmi, co honí jednu destinaci za druhou začnou za čas nudit. Začíná se opakovat takové to schéma: odkud jsi, kdes cestovala předtím, kam potom, jsi online markeťák nebo kodér? Vždycky jsem se proto snažila a snažím být primárně s místňáky. Od toho jsem přece tady u nich, v jejich zemi, abych poznala je, jejich kulturu. A ne další turisty, expaty, se kterými se jen budeme vzájemně utvrzovat v tom, jak danou zemi vidí cizinec.

Salvador, kde jsem se asi nejvíce pokoušela o nějaký ten surfing, jsem časem tak trochu dala stranou. Ten surf spot, kde jsem byla, logicky přitahoval primárně surfaře, a s nimi je časem hovor, asi jako s horolezci v Jablonci:) Tj. vlny – vlny – sex – drinky – vlny – vlny – vlny… (u horolezců jen za “vlny” dosaďte “skály”). A já cítila, že pro tu moji práci potřebuju také trochu nějaké intelektuální inputy.

Pracovní destinace Guatemala a Mexiko

Takže z oblíbené pracovní destinace na pár měsíců v roce, což byla dříve Guate + Salvador, se časem stala Guate + Mexiko. To jsem původně nějak stereotypně, ani nevím proč, zavrhovala, jako méně zajímavé, drahé… Ale jednou (to už jsem sem jezdila sama), jsem se rozhodla si z Guate udělat výlet na jih MX do států Chiapas a Oaxaca… a zjistila jsem, že jsem se nemohla mýlit více.

Stručně a krátce: úžasná příroda, historie, kultura, jídlo, pláže, … a ceny lepší než v Guatemale a Salvadoru. Navíc mi tu tak nějak vyhovuje více i to, že to místo není jen zcela turistické (ta Oaxaca, kde jsem nakonec zakotvila). Jako je, ale je tu i velká část turismu národního… ale město jen nestojí a nepadá na turismu jako např. v podstatě celá Antigua Guatemala.

Což dává více šancí potkat zajímavé lokální lidi i mimo sféru turismu. Což je vlastně to, co jsem hledala a co považuji za největší přínos mé práce v zahraničí… Mně osobně funguje nejvíce na socializaci salsa. Ne omáčka, ale tanec. Začala jsem se jí věnovat při začátcích práce v Guatemale, ale je to fakt super prostor, jak za krátký čas poznat místní doktory, právníky, ale i opraváře aut, truhláře… prostě všechny různé profese držící pohromadě jednou motivací: tanec. A ono když už někde zůstáváte déle, tak fakt potřebujete tvořit také nějaký ten sociální kapitál tj. síť vašich kontaktů v dané zemi.

Buď připraven si pomoct sám.

Ono takto, když je nejhůře, a fakt se dějou nějaké fuckupy, tak si stejně musíte v tom finále pomoci vždycky a jedině sami. Na to by měl být člověk psychicky ready. Někdy vám může v něčem na dálku pomoci rodina, kamarádi (př. když v Salvadoru kvůli bouřkám asi na týden přestaly fungovat všechny bankáče a všem, vč. mě už došel cash, tak se hodilo, když mi kamarád poslal přes WU pár drobných:). Je dobré počítát s tím, že ambasáda vám nepomůže většinou s ničím.

A v něčem málo občas pomohou i právě ti místní kamarádi. Ale prostě vy pro ně, i přesto, že se třeba znáte několik let, budete vždycky ten cizinec, se svými specifickými problémy. Moje zkušenost je, že většinou lidé s vámi soucítí, zkusí s něčím málo pomoci, ale tím to končí. Ono zejména v zemích tzv. druhého a třetího světa prostě místní mají svých problémů dost a ten váš je buď malicherný, nebo stejný jako ten jejich (problémy s vodou, elektřinou, plynem, vedrem, nemocemi, nefunkčními doktory, špatným bydlením atp.). Takže jen pokývou hlavou a většina komentářů je ve smyslu: ahaa, ty nemáš už 14 dní doma užitkovou vodu na sprchování, splachování záchoda, nojo to je blbý no, to se tu děje… 🙂

Od pandemie v Mexiku dál

Já měla i tu příležitost poznat místní i více v době covidu. Protože jsem měla letenky z Guatemaly, kde jsem těsně před pandemií dělala už druhý kariérový retreat (web + video pro představu zde), tak jsem tu v té LatAm na toto období skejsla. Neb Guate na půl rok zavřela letiště, a já se na poslední chvíli před zavřením hranic rozhodla vrátit nečekaně do Oaxaca. Musím říct, že ten stres z toho, že nikdo nevěděl, co bude, nás s pár lidmi tady fakt sblížil. Kdo byste si chtěli počíst – tak celý popis mého mx lockdownu jsem popsala tady v blogu Jak jsem jedla půl roku kaktusy a kobylky aneb moje mexická karanténa. Jako zkušenost ok, ale kdybych ji mohla ze svého života vymazat, tak to klidně udělám. Ono je něco jiného být tady dobrovolně, klidně x měsíců, a něco jiného nedobrovolně. Když přijdete ze dne na den o 70% zakázek, jste zavřeni nejen v bytě, ale i v cizí zemi, nevíte, kdy uvidíte svoji rodinu, nevíte nic… ne, fakt to nebylo pěkné období ani tady.

No každopádně je to za námi (nebo snad průprava na další pandemie?)… a já se sem opět ráda vracím, a opět konečně dobrovolně. Za prací, dobrým kafem, místními kamarády, za salsičkou, za úžasnou barevnou historií a kulturou…

Backpacking vs práce na dálku

Jsem ráda, že jsem si země kolem procestovala. A vybrala jsem si pro práci právě toto místo. Ono samozřejmě backpacking vs. práce na dálku je něco jiného. Já se ani nepovažuji za nějakého digi nomáda. Nejezdím s noťasem v batůžku sem a tam… Já nejraději buď backpackuju, nebo prostě pracuju na dálku z jednoho místa. Buď jedno, nebo druhé. Cítím, že na moji práci potřebuju klid a nějaké ty jistoty (minimálně bezpečí a internet). A také tím, že jsem dlouhodobě na jednom spotu šetřím fakt hodně hodně financí. Přejezdy a neustálé zkoumání nových lokací prostě stojí nervy i čas. Ale samozřejmě chápu, že každý má ohledně spojení cestování a práce jiné preference v závislosti na věku, toho, co ne/má procestováno, na možnostech finančních, ale třeba i rodinných nebo zdravotních…

Jsme opravdu novodobí kolonizátoři?

Shrnuto podtrženo já jsem mega vděčná, že současná doba (ať to, že mám EU pas, nebo technologické možnosti) mi umožňuje část roku pracovat mimo Evropu. Neboť, nebo možná právě proto,že jsem z Jablonce, tak fakt nemám ráda zimu:) A naopak mám ráda místní spontánnost (alespoň pár měsíců v roce:), mám ráda moře, slunce, mexickou barevnost, všude hrající cumbii nebo salsu.

Morální dilema – gentrifikace

Na druhou stranu mám trochu v poslední době morální dilema z toho, co vidím, že způsobuje masivní cestovní ruch. A co způsobuje gentrifikace, také v kontextu i právě digitálního nomádství. OK, já sama prchám před gentrifikací Prahy sem do Mexika. Na druhou stranu vidím, že k ní z části tady také přispívám (tím, že zde konzumuji služby, ale peníze vydělávám doma), i když se vědomě snažím dělat vše pro to, abych se nechovala jako novodobý kolonizátor, jak se někdy expatům vč. diginomádů občas říká. Je to proto, že tím, jaké často nesmyslné částky (díky silnému $ a €) jsou za lokální služby a věci požadované dávat, vytlačují z původních čtvrtí a míst nejen místní samotné, ale s nimi i původní malé obchůdky, původní street food, a města se pak více proměňují pro potřeby nově přijíždějících a zabydlujících se cizinců.

Každopádně zatím jsem tu, v Oax. A uvidím co bude dál. Latinos mě právě učí čas od času odstoupit od mé super organizovanosti a nechat věci plout 🙂

Nicméně téma práce & kariéry mě zajímá i z mého odborného hlediska, takže pokud chcete, spojte se se mnou přes moje soc sítě, nebo si můžete postupně procházet moje postřehy, články, materiály můžete zde: https://www.careerdesigner.cz/kariera-na-cestach.

Petra Drahoňovská, www.CareerDesigner.cz