Trochu jiný příběh.
Třetí příběh mi věnoval učitel angličtiny Broňa Sobotka, kterého osobně (zatím 🙂 ) ještě neznám, ale je pro mě velkou inspirací, jak nadšeně předává to, co miluje a jde si za svým snem, i když ho ostatní odrazovali.
Hello! Já jsem Broňa,
nadšený učitel angličtiny z Brna, který pomáhá lidem zamilovat se do angličtiny. Možná vás to překvapí, ale nebyl jsem vždycky ani učitel, ani nadšený a dokonce ani z Brna. Nesnášl jsem školu, myslel jsem si, že jsem prostě trouba a že se nikdy žádný jazyk nenaučím. Ale nyní se angličtinou živím a jsem opravdu šťasný. Zní to možná jako pohádka :). Tak pojďme na to.
Jako malý chlapeček jsem měl rád jídlo a knížky. Nesnášel jsem školu, která mi nikdy nešla. Pletla se mi totiž písmenka a tak jsem měl vždycky z diktátu pětku. Dnes se takovým dětem říká, že mají poruchu učení (dyslexie), tehdy mi ale říkali spíš věci jako „tak seš už debil nebo co?“ případně „proč to prostě nenapíšeš normálně?“.
Těžké začátky ve škole
Ve škole jsem se učil němčinu. Z počátečního nadšení (ano, jsem nenapravitelný optimista), že budu mluvit cizím jazykem se brzy stalo další trauma. Na začátku hodiny jsme pravidelně hráli úžasnou hru – paní učitelka se německy ptala na různé otázky a kdo správně odpověděl, tak si mohl za odměnu sednout. Mé vzpomínky na studium němčiny se tedy skládají z krásných dlouhých momentů, kdy potupně stojím, zatímco spolužáci kolem mě se postupně posouvají níže. Stejně tak se postupně níže posouvalo i mé sebevědomí…
Všechny zlé věci jednou skončí, a tak i mé studium na základní škole pomalu končí, německy neumím, česky také moc ne. Zato ale již dobře chápu, že nejsem předurčen k studijním úspěchům a že hlavním posláním vzdělávání pravděpodobně je skrze společně sdílené utrpení utužovat žákovský kolektiv.
Po základní škole jsem se rozhodl přihlásit na obor autoklempíř. Mé rozhodnutí navíc podpořila má báječná učitelka češtiny svými slovy „Broňku, jsi sice hodný chlapec, ale na střední se raději ani nepokoušej jít, stejně bys neudělal maturitu z češtiny či jakéhokoli jiného jazyka….“ Osud tomu ale chtěl a šel jsem nakonec na maturitní obor. Další čtyři roky probíhaly nepřekvapivě. Nuda, šeď, nevalné výsledky, pocit zmaru, občasné chození za školu a těšení se na konec. Čtyři roky mohou být někdy vážně dlouhé, věřte mi – been there, done that („byl jsem tam, dělal to“).
Karta se obrací
Pojďme trošku poskočit v čase, je mi 20 a pracuji ve fabrice na pletací stroje. Ta pomalu ale jistě krachuje, a tak mám dost času na další věci. Volné hodiny trávím čtením Mladé fronty dnes od začátku dokonce. Vážně, od první strany až po tu poslední. Jednoho dne jsem dostal nápad! Snad by se dalo říci vnuknutí. Najednou mne napadlo, že bych se v tom volném čase mohl něco naučit, třeba angličtinu! Ten okamžik mi změnil život, pochopitelně k lepšímu :).
Našel jsem doma starou učebnici – slavná Prokops family, otevřel a začal studovat. Ta kniha byla příšerná, mé předchozí zkušenosti s výukou otřesné. A přesto a nebo právě proto to byla láska na první pohled. Znáte to? Když se člověk zamiluje, všechno je možné, čas běží jinak, místo překážek vidíte výzvy, nepřemýšlíte proč něco nejde, ale jak to udělat, aby to šlo. Hlava se vám točí radostí a veškeré volné chvíle trávíte s objektem své touhy, nebo přemýšlením nad objektem své touhy.
V mém případě tedy angličtinou. Možná vám to bude připadat směšné, ale mne za mých devět let základní a čtyři roky střední školy ani jednou nenapadlo, že by vzdělávání a učení se mohlo být spojeno s něčím příjemným. Tedy s výjimkou věci, jako je páteční poslední zvonění. Začátek prázdnin či nemoc „oblíbené“ učitelky… A najednou jsem v tom byl až po uši. Objevoval krásy učení. Prostě láska. Zamiloval jsem se do angličtiny.
Má hlava přesně věděla, jak učení vypadat rozhodně nemá (díky základní a střední školo). To byl sice super základ, ale ne odpověď na to, jak takové učení vypadat má. A tak jsem se postupně vydal na dobrodružnou cestu objevování. Protože pokud to zvládne někdo, komu tvrdí, že na jazyky nemá hlavu, že není moc bystrý a komu to nikdy ani za mák nešlo, tak to přece pak už může zvládnout každý. No ne?
IRSKO 2004
Po dvou či třech letech samostudia angličtiny vyrážím poprvé do zahraničí. Na místě si hledám práci, je to velká (hlavně jazyková) výzva. Nakonec vše dobře dopadne, rok pracuji v továrně na glukometry ve městě Fermoy.
Vracím se jako jiný člověk, najednou si věřím, vidím svůj předchozí život z nadhledu a rozhoduji se změnit svůj život. …. Vydal jsem se studovat angličtinu.
SKOTSKO 2014
Dávám si „gap year“ před posledním rokem na univerzitě a spolu se ženou (tehdy ještě přítelkyní) vyrážím na rok do města Pert. Opět si hledáme práci až na místě a opět to není snadné, ale zpětně to člověka velmi zocelí. Už umím lépe anglicky, tak je lecos jednodušší. Pracuji v obchodě abych mohl hodně komunikovat. Dělám si zkoušku CPE.
Nakonec jsem dostudoval angličtinu na vysoké, s červeným diplomem, udělal si certifikát CPE a dal ho na pass A (což je ta nejvyšší úroveň angličtiny, kterou v Cambridge měří), v létě pak již několikátý rok po sobě učím angličtinu v Oxfordu.
ANGLIE 2019
Vyrážíme na rok se ženou do krásného města Bournemouth na jižním pobřeží. Další krásný rok a skvělé zážitky a zkušenosti. Dělám kurz pro učitele DELTA a užíváme si cestování.
Proč vám to všechno říkám?
Abych se pochlubil? Ale vůbec ne! Přeci proto, že když jsem to zvládl já, tak to může zvládnout každý. Tedy i Vy. Vážně. Pokud budete chtít samozřejmě.
PS: Abych nezapomněl na to nejdůležitější – Don’t forget to stay awesome and dream BIG! 🙂
—————————————————
Pokud Vás příběh Broni zaujal jako mě a rádi byste se podívali, jak angličtinu učí a co tvoří, najdete ho na jeho webu https://brona.cz/